Změnu přinesl odér smrti
Zápach, který paralizoval Londýn měl dvě hlavní příčiny. Extrémně vysoké teploty a absenci moderního kanalizačního systému. Kombinace těchto faktorů způsobovala, že se obyvatelům kazilo jídlo, odpad a splašky začaly rychleji páchnout a městem se šířily bakterie. Předtím, než splašky odtekly do Temže, se zápach z nich stihl rozšířit po městě.
Zdroj: Wiki Commons
Dlouho totiž nebylo jasné, jaký je vztah mezi špínou a nemocemi. Až ve druhé polovině 19. století převládla díky objevům Johna Snowa, Louise Pasteura, Roberta Kocha a dalších teorie o choroboplodných zárodcích. Jejich vědecké poznání došlo k závěru, že pokud se má svět zbavit šíření nemocí, musí se výrazně změnit přístup k hygieně a správě měst.
Tehdejší špinavé ulice, na kterých se rozkládaly zbytky jídla, mrtvá zvířata a další odpad tvořily zárodky parazitů, kteří ohrožovali lidské životy. Byl to právě britský lékař Snow, který přišel na to, že za choleru a průjmová onemocnění může zkažená voda z Temže, která často prosakovala do pitné vody.
Až nezvladatelná situace z léta 1858 přesvědčila politiky, že se tehdy více než dvou milionové město bez kanalizace neobejde. První část sítě se otevřela v roce 1865, sedm let po Velkém zápachu. Jeho plán sestával z vytvoření infrastruktury dlouhé 1 800 km. Důsledkem vybudování této soustavy cholera rychle vymizela a do Londýna se již nikdy nevrátila.
Zdroj: Getty Images
Paradox renesance
Vraťme se ale o pár set let zpět, kde jsme naše putování historií zakončili v první části textu o historii kanalizací. Římské pokroky v hygieně a přístupy ke kanalizační soustavě byly ve středověku zapomenuty. Středověké hrady budovaly žumpy, častěj ale odpad a výkaly vyvážely hned za hradby. Mnohdy tak sloužily také jako obranné valy. Aby šlechta nemusela chodit příliš daleko od komnat, zdi hradů bývaly opatřeny tzv. prevéty, tedy kamennými či dřevěnými arkýři, odkud po vykonání potřeby splašky padaly rovnou do příkopu.
V takovém prostředí se dařilo krysám a nemocem sužující Evropská města po další staletí. Morová epidemie, dnes známá jako Černá smrt v letech 1346 až 1353 zasáhla celé území Evropy a západní Asie. Historici odhadují, že morová vlna zahubila 25 - 30 % tehdejší evropské populace.
Z té doby se nám zachovala dnes každému známá karanténa. Návštěvníci dobových Benátek nesměli do města vstoupit až třicet dní po připlutí, po dobu karantény museli zůstat na svých lodích. Pokud se u nich nemoc neprojevila, směli pokračovat. Později byla doba rozšířena na 40 dní a právě ze slov quaranta giorni (40 dní) vzniklo slovo karanténa.
Renesance, doba rozkvětu hospodářství, umění, vědy, historických objevů nebo da Vinciho přinesla jeden paradox. Technické objevy, zámořské cesty a mistrovská díla tehdejších umělců se nijak neprojevily v přístupu k hygieně. Změna přišla až o pár set let později. Abychom nebyli jen kritičtí, na konci 16. století přišel John Harington s objevem splachovací toalety.
Kanalizace v českých zemích
Praha se potýkala s podobnými problémy jako další evropská města. Situace se mírně zlepšila po roce 1660, kdy byly vybudovány klenuté stoky v příkopech původně určené k odvádění dešťové vody a výkalů do Vltavy.
Teprve s koncem napoleonských válek došlo v roce 1840 k výstavbě základního ale nepříliš funkčního odpadního systému, pojmenovaném po pražském místodržícím hraběti Chotkovi.
S úspěchem londýnské praxe se na konci druhé poloviny 19. století začaly evropské metropole stavět funkční kanalizační systémy. Praha v té době nechala vybudovat moderní kanalizační síť a městskou čističku v Bubenči podle projektu Williama Lindleyho. Spuštěna byla v roce 1906 a fungovala až do šedesátých let 20. století. Do detailů promyšlené dílo znamenalo pro naše končiny doslova revoluci.
Systém dokázal odvodnit nejem centrum, ale i předměstské čtvrti. Byl navíc chráněn proti opakovanému zahlcování vodou z přívalových dešťů. Během let se hlavní město rozrůstalo a s rostoucím počtem obyvatel se pochopitelně zvyšovala i produkce odpadních vod. Bylo proto zapotřebí přijít s moderním řešením, které představovala dodnes fungující ústřední čistírna na Císařském ostrově. V Brně začala soustavná výstavba kanalizační sítě v roce 1892. Teprve až v roce 1960 ale byla zprovozněna první ústřední čisticí stanice pro celou kanalizační síť.
Zdroj: Tomáš Malý
Dnešní stav
Průmyslová revoluce přinesla kromě pokroku také značné znečištění vod a půdy. V roce 1914 objevili Edward Arden a William Lockett systém biologického čištění odpadních vod, který používáme dodnes.
Mezitím byla do přírody vypouštěna spousta látek jako těžké kovy, pesticidy, dusičnany nebo DDT, jejichž škodlivost byla objevena až ve druhé polovině 20. století.
Teprve v 60. a 70. letech začalo docházet k omezení používání podobných chemikálií. Světová zdravotnická organizace však uvádí, že v rozvojových zemí je stále většina odpadních vod závadná a každý rok kvůli tomu zemře okolo dvou milionů dětí do 5 let věku.
V České republice máme to štěstí, že patříme k zemím s nejkvalitnější kanalizační a vodovodní sítí v Evropě. Potrubí z nových materiálů, monitoring, diagnostika a pravidelné vyhodnocování výrazně snižuje ztráty vody na vodovodní síti a zachovává její čistotu a nezávadnost. V roce 2019 činily ztráty vody pouze 15,8 procenta. Evropský průměr ztráty vody se pohybuje okolo 23 procent.
První část textu o historii kanalizací najdete zde.
Zdroje:
Historie kanalizace, BVK.cz (listopad 2021)
Historie kanalizace sahá až do starověku, TZB-Info.cz, (červen 2019)
History sewers, GreyWaterAction.org, (listopad 2021)
How 5 of History's Worst Pandemics Finally Ended, History.com (březen 2020)
Udeřila vedla, v řece plavaly splašky i mrtvoly, Aktualne.cz, (srpen 2020)
Jak vypadala hygiena na středověkých hradech?, Dotyk.cz (duben 2020)
Historie vodárenského a kanalizačního oboru, TZB-Info.cz, (srpen 2020)
Historie kanalizace, PVS.cz, (listopad 2021)
