Původní motivací ke změně bylo snížení rizika záplav kvůli překročení kapacity stokových sítí díky rostoucí urbanizaci, postupně se však přidávaly další cíle (Obr. 1), tím posledním z nich je zvýšení odolnosti měst vůči klimatické změně.
Obr. 1 - Postupné rozšiřování cílů hospodaření s dešťovou vodou ve městech (Fletcher at al., 2015)
Ve světě se tento nový způsob nazývá různými způsoby, např. WSUD (Water Sensitive Urban Design) v Austrálii, SuDS (Sustainable Drainage Systems) ve Velké Británii, BMP (Best Management Practice ve Spojených státech či LID (Low Impact Development) na Novém Zélandu. V České republice se pak před již téměř dvaceti lety začal používat název hospodaření s dešťovou vodu, ve zkratce HDV.
Základním principem HDV je v maximální možné míře zachovat či napodobit přirozené odtokové charakteristiky lokality před její urbanizací. Základem HDV je tzv. decentralizovaný způsob odvodnění, jehož podstatou je zabývat se dešťovým odtokem přímo v místě jeho vzniku, tj. na pozemku stavby.
V nejužším slova smyslu jsou opatření a zařízení HDV taková, která přírodě blízkým způsobem podporují výpar, vsakování a pomalý odtok dešťové vody do lokálního koloběhu vody. V širším slova smyslu sem patří i zařízení, která alespoň určitým způsobem přispívají k zachování přirozeného lokálního koloběhu vody a k ochraně vodních toků, např. akumulací a užíváním dešťové vody pro provoz budov nebo zadržením vody a jejím regulovaným vypouštěním do povrchových vod či stokové sítě.
HDV tedy přináší větší spektrum možností, kam dešťovou vodu odvést. Oproti dřívějšímu stavu, kdy byla dešťová voda výhradně odváděna prostřednictvím stokové sítě, HDV nabízí více typů příjemců dešťových vod (ovzduší, vlastní stavba, půdní a horninové prostředí, povrchové vody¹ , jednotná kanalizace ² a navíc jim přiřazuje různé priority.
Povinnost řešit odtok srážkové vody³ pomocí principů HDV u nás od roku 2010 stanovuje zákon nejenom pro nové stavby, ale také v případě změn staveb a změn jejich využití (§5 vodního zákona). Ve Vyhlášce č. 501/2006 Sb. ke stavebnímu zákonu pak jsou pak stavebníkovi uloženy priority následovně:
Stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno…
c) vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch, pokud se neplánuje jejich jiné využití; přitom musí být řešeno
1. přednostně jejich vsakování, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, není-li možné vsakování,
2. jejich zadržování a regulované odvádění oddílnou kanalizací k odvádění srážkových vod do vod povrchových, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, nebo
3. není-li možné oddělené odvádění do vod povrchových, pak jejich regulované vypouštění do jednotné kanalizace.
Každá nová či rekonstruovaná stavba tedy musí ze zákona mít na svém pozemku buď vsakovací, nebo retenční opatření s regulací odtoku podle bodů 1 až 3, případně musí srážkové vody ze zpevněných ploch ´jinak využívat´, zpravidla pro vlastní provoz (např. závlaha či splachování). Vhodné je i použití vegetačních (zelených) střech a obecně zachování propustných ploch na pozemku stavby v co největší míře.
Při volbě příjemce vod ze srážkového odtoku na konkrétní stavbě se pak postupuje dle výše uvedených priorit a studuje se jejich tzv. proveditelnost a přípustnost, z nichž vyplyne konkrétní technické řešení (viz TNV 75 9011).
Místní proveditelnost zodpovídá otázku, zda je zaústění do příjemce technicky realizovatelné, přípustnost pak otázku, zda zaústění srážkových vod neohrožuje příjemce z hlediska jeho jakosti či množství.
Přípustnost se posuzuje ve vztahu k příjemci srážkových vod a jejími hlavními kritérii jsou aspekty ochrany podzemních vod, povrchových vod a půdy. Se srážkovými vodami se nakládá dle stupně jejich znečištění, přičemž není vhodné směšovat málo znečištěné a vysoce znečištěné srážkové vody a vody s různými typy znečišťujících látek, vyžadující odlišné způsoby předčištění.
Vzhledem k tomu, že opatření HDV jsou navrhována zpravidla na déšť, který se opakuje v průměru 1x za 5 let, musí být objekty vybaveny bezpečnostními přelivy, které v případě větší než návrhové srážky odvedou nadbytečnou vodu bezpečně mimo stavbu. Zpravidla jsou bezpečnostní přepady zaústěny do vodního toku (preferenční řešení), nebo do jednotné stokové sítě. Přepady z bezpečnostních přelivů mohou být též zaústěny do následných opatření HDV (tzv. řetězení opatření, viz Obr. 2).
Obr. 2 – Příklad řetězení opatření HDV (TNV 75 9011)
Jednotlivým způsobům hospodaření s dešťovou vodou, zejména jejímu vsakování, výparu, využití a zpomalení odtoku se budeme věnovat v dalších článcích.
Vysvětlivky
¹Prostřednictví otevřených svodnic či oddílné dešťové kanalizace, které slouží pouze pro odvod srážkových vod
²Jednotná kanalizace slouží pro společné odvádění splaškových a srážkových vod
³Vodní zákon nemluví o dešťové, ale srážkové vodě. Opatření HDV jsou však určena primárně pro nakládání s dešťovou vodou, ostatní typy srážek (sníh, rosa, námraza ad.) hrají spíše marginální roli.
Zdroje:
Tim D. Fletcher, William Shuster, William F. Hunt, Richard Ashley, David Butler, Scott Arthur, Sam Trowsdale, Sylvie Barraud, Annette Semadeni-Davies, Jean-Luc Bertrand-Krajewski, Peter Steen Mikkelsen, Gilles Rivard, Mathias Uhl, Danielle Dagenais & Maria Viklander (2015) SUDS, LID, BMPs, WSUD and more – The evolution and application of terminology surrounding urban drainage, Urban Water Journal, 12:7, 525-542, DOI: 10.1080/1573062X.2014.916314
TNV 75 9011 (2013). Hospodaření se srážkovými vodami, Hydroprojekt.
