Možnost vsakování se prověřuje na základě proveditelnosti a přípustnosti. Toto posouzení musí být dle ČSN 75 9010 provedeno fyzickou či právnickou osobou s příslušnými oprávněními k provádění inženýrskogeologických a hydrogeologických průzkumů, a to podrobným průzkumem přímo na pozemku stavby. Využití archivních materiálů bez místního průzkumu se povoluje pouze v případě malých staveb (menších než běžný rodinný domek) v jednoduchých geologických podmínkách.
Proveditelnost vsakování do půdního a horninového prostředí je limitována zejména geologickými podmínkami. Z nich nejdůležitější je vsakovací schopnost prostředí, která určuje velikost vsakovacího zařízení. Vsakovací schopnost se určuje pomocí koeficientu vsaku kv (viz ČSN 75 9010) a je-li nižší než 10-6 m/s, je odvodnění stavby výlučně vsakem zpravidla nemožné. Podstatná je též úroveň hladiny podzemní vody, která limituje možnou hloubku vsakovacího zařízení, protože jeho základová spára musí být alespoň 1 metr nad maximální hladinou podzemní vody. Další limity proveditelnosti vsakovaní jsou např. mocnost špatně propustných krycích vrstev či sklon terénu.
Přípustnost je posuzována zejména z hlediska potenciálního rizika znečištění podzemní vody či půdy. Z nejméně znečištěných povrchů (výčet viz ČSN 75 9010) je povoleno vsakovat přes nenasycenou oblast bez předchozích opatření, u středně znečištěných ploch je vyžadován odpovídající způsob předčištění. Vsakování z potenciálně výrazně znečištěných ploch (např. parkoviště u opraven vozidel, autobazary, autovrakoviště, plochy pro hospodaření s odpady ad.) není vhodné. Vsakování by nemělo být povoleno v místech, kde jsou přítomny staré ekologické zátěže a v místech, kde by mohla být ohrožena stabilita svahu.
Pokud je vsakování vyhodnoceno jako proveditelné a přípustné, lze přistoupit k jeho realizaci. Základní dělení vsakovacích zařízení je na povrchová a podzemní. Povrchová vsakovací zařízení pak dále rozlišujeme na plošný vsak, kdy k vsakování dochází přetokem vody po terénu a vsak s retenčním objemem (vsakovací průleh – Obr. 1, vsakovací průleh s rýhou, vsakovací nádrž). Podzemní zařízení se pak dělí zejména na liniové (vsakovací rýhy), bodové (vsakovací šachty) a plošné (vsakovací podzemní prostory) a dle typu náplně (štěrk či voštinové bloky).
Mezi jednotlivými typy vsakovacích zařízení se volí na základě vsakovací schopnosti prostředí, poměru odvodněné plochy ke vsakovací ploše (určuje hydraulické zatížení vsakovací plochy a tím i jeho čistící účinek) a prostorových možností (zejména ve stávající zástavbě).
Obecně jsou preferována povrchová vsakovací zařízení, protože jsou zpravidla levnější, podporují výpar, lépe se udržují a zejména jsou bezpečnější z hlediska ochrany podzemních vod (jejich konstrukční součástí je zatravněná humusová vrstva, která je nejlepším způsobem zachycení typických znečišťujících látek v městském srážkovém odtoku) (Obr. 2). Podrobnosti k výběru vhodného vsakovacího zařízení lze nalézt v TNV 75 9011.
Obr. 2. Způsoby předčištění srážkových vod při vsakování a účinnost pro různé druhy znečištění (TNV 75 9011)
Názorným příkladem vsakování může být parkoviště u provozovny rychlého občerstvení v Lokti (Obr. 3). Jedná se o klasický vsakovací průleh, do něhož jsou svahovány parkovací plochy. Projektant zde vhodně využil prostoru mezi příjezdovou komunikací a vlastním parkovištěm a uvažované zeleni přidal další funkci, a to vsakování srážkových vod.
Obr. 3 – Vsakovací průleh u provozovny rychlého občerstvení McDonald´s, Loket (zdroj: mapy.cz)
Za povšimnutí též stojí zapuštěné obrubníky, aby voda mohla volně natékat do průlehu. Zodpovědnost za včasné zastavení před průlehem se nechává na řidiči, riziko vjetí do průlehu je při nízké rychlosti pohybu vozidel po parkovišti zanedbatelné.
Zdroje:
ČSN 75 9010 (2012). Vsakovací zařízení srážkových vod, ÚNMZ.
TNV 75 9011 (2013). Hospodaření se srážkovými vodami, Hydroprojekt.
Vyhláška č. 501/2006 Sb. o o obecných požadavcích na využívání území, aktuální znění.
